Je to jízda. Nejen ty prázdniny.
Celý to mateřství je jízda. Šílená a zároveň krásná.
Už šestý rok jsem s dětma doma.
Stihla jsem pracovat vlastně jen jeden rok po škole.
Během toho roku jsme si našli Skřítka
a chvíli po tom přišla na svět malá Skřítková.
Nevím, jaké to je být na “dovolené” jen s jedním miminkem.
Vlítla jsem do toho najednou se dvěma.
Vždycky jsem toužila mít čtyři děti. Tři svoje a jedno přijmout mezi ně.
Je pro mě velkým požehnáním, že jsme se s Martinem našli
a chtěli do toho jít spolu.
Osud nám trochu převrátil pořadí.
Ale mám to, po čem jsem vždycky toužila.
Rodinu a domov. To je moje kariéra.
Momentálně jsou tři přesně ten počet,
abych se nezbláznila.
I když často říkám, že jsem jednou nohou v blázinci.
Vždycky jsem si totiž myslela,
že rozhodně já nebudu ta matka, která křičí,
je vzteklá a skřípe zubama. A jsem.
Vždycky jsem si myslela, že s respektem a porozuměním
se dá s dětmi skoro na všem domluvit. A nedá. Mají svou hlavu.
A hlavně Skřítkovu “výchovu”.
Jsou divoký, bez zábran.
Ukočírovat celou tu smečku mě stojí hodně sil a trpělivosti.
Pořád mě učí.
I když každý večer na pokraji sil doufám, že brzy usnou,
nepřestávám Bohu děkovat. Protože tohle je ten největší DAR.
