...Svět bez Boha

"Můžeš-li něco pochopit, pak věz, že to není Bůh," učil svatý Augustin.

Kniha pro všechny hledající, pochybující, spekulující.
Pro ty, co už nalezli. Pro ty, co nalézt chtějí. 
I pro ty, kteří nehledají,
ale nad svým životem a jeho smyslem přemýšlejí.
Pro ty, co se chvějí, i když věří. 
Protože, "co je bez chvění, není pevné"...

Hledáte-li dobrou teologicky zaměřenou literaturu, a nikoliv jen narychlo načrtnuté duchovní příručky pro začátečníky a mírně pokročilé, jste na správném místě. Nový titul dvou významných autorů, českého sociologa, teologa a katolického kněze Tomáše Halíka (nar. 1948) a německého benediktinského řeholníka, teologa a filozofa Anselma Grüna (nar. 1945) nazvaný Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti je podle mého mínění dosud nejlepší knihou obou spisovatelů.

Téma, nad nímž společně uvažují, patří mezi teologicky velmi atraktivní. Jde totiž o téma věčného lidského hledání, pochybování, spekulace, víry a nedověry, bázně a radosti, duchovních pádů i opakovaných vzkříšení. Dvanáct teologických meditací o lidské cestě k Bohu, která má i svou zdánlivě ateistickou (nikoli bez-božnou, ale spíše ještě ne k Bohu obrácenou) dimenzi, neobsahuje nic, čím by si, troufám si říci, neprošel snad každý z nás. Nesejde na tom, je-li člověk věřícím křesťanem od dětství, konvertitou, liberálem nebo umírněným konzervativcem. Kniha osloví ty i ony.

Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/38597/halik-tomas-grun-anselm-svet-bez-boha

...

Spor víry s nevírou považoval Goethe za podstatu veškerých dějin. Dodejme znovu, že tento spor se často odehrává uvnitř jednoho člověka. V naší době přibývá těch, které bychom mohli nazvat "simul fideles et infideles", lidí, v nichž okamžiky důvěry střídají chvíle skepse. Svět i život je ambivalentní a mnohoznačný. "Je dostatek světla pro ty, kteří touží Boha spatřit, a dostatečná tma pro ty, kdo mají opačné přání." napsal Pascal.

Tomáš Halík

Když se modlím, občas mne napadne: Nenamlouvám si to všechno pouze? Nevymýšlím si svého Boha, aby se mně osobně dařilo lépe, abych žil v klidu a míru a zvládal snáze své problémy. Při hlubším zamyšlení se mi ale zdá, že by v takovém případě bylo všechno nesmyslné: Člověk by pak nebyl schopen žádného poznání. I ateismus by přece mohl být pouze projekcí - člověk si jednoduše namluví, že Bůh neexistuje, aby se mu žilo zdánlivě svobodněji a aby se nemusel starat o své okolí. Obě alternativy mohou být jen projekcemi. Mohli bychom sice hledat řešení v tom, že budeme veškeré lidské poznání relativizovat - vždyť koneckonců tápeme v temnotách -, ale můžeme se také rozhodnout pro jednu alternativu: V takovém případě je mně osobně jasné, že se rozhodnu pro alternativu víry. Vsázím na tuto kartu vše. Někdo by mohl namítnout: Rozhodneš se pro víru, protože s ní žiješ od dětství. Přiznávám, že tato skutečnost pro mne určitou roli hraje. Ale jde i o můj vnitřní pocit, který mi říká, že rozhodnout se pro víru je lidštější než rozhodnout se pro ateismus. Neznamená to však, že mé rozhodnutí jde proti mému rozumu. Pro můj rozum je to výzva. Proto dospívám až k nejzazší mezi. A přeskočí-li člověk tuto mez, vydá se buď cestou víry, nebo cestou ateismu. Třetí cesta neexistuje. Kdybych ale svůj rozum vůbec nezapojil, propadl bych se do líného agnosticismu, řekl bych si, že se prostě o Boha vůbec nebudu starat. Pro mne však je otázka existence Boží něčím natolik existenciálním, že se jí jednoduše nemohu vyhnout.

Walter Dirks: "Nevíš, jestli Bůh existuje. Můžeš volit mezi dvěma domněnkami, tedy že Bůh existuje, nebo že neexistuje. Ať děláš, co děláš, musíš si vsadit na jednu z možností. Jednou - možná v okamžiku své smrti - zjistíš, byla-li tvoje sázka správná, nebo špatná. Pokud jsi vsadil proti Boží existenci, pak jsi, v případě, že Bůh není, nic neztratil ani nezískal - dokonce se ani nebudeš moci dozvědět, že jsi měl pravdu, ale v případě, že Bůh existuje, jsi vše prohrál. Pokud sis ovšem vsadil na Boží existenci, a on neexistuje, nic neztratíš. Je-li Bůh, v tomto případě získáš vše, tedy věčnou blaženost. Za těchto okolností je rozumné si na Boží existenci vsadit."

Musíme přijmout, že budeme mít v srdci vždy oba póly: víru i nevíru.

Já totiž přes všechny pochybnosti cítím, že mne Bůh naplňuje. A to mi poskytuje oporu. Znám všechny argumenty o projekcích a iluzích, přesto se Boha pevně držím. K mé zkušenosti patří, že se o iluzi nejedná. Moje zkušenost mi naopak říká, že Bůh je pevnou půdou, na níž mohu stát.

Nevíra druhých lidí mne pokaždé přinutí se zabývat svou vlastní nevírou...Vždy jsou to argumenty, které zná i moje vlastní duše. A ani já je před sebou nemohu jen tak zamlčet. Musím se jim postavit čelem. Když tak učiním, nepodaří se jim můj obraz Boha narušit, pouze ho promění. Víru v Boha nelze považovat za nějaké vlastnictví, které nám zůstane navždy zachováno. O víru musíme neustále zápasit. Musíme se sami sebe neustále tázat: Kdo je pro mě Bůh? Co je Bůh? Jak to že v něj věřím? A v co věřím, když mluvím o Bohu?

Tuším, že sám Bůh s námi trpí. Není tím, kdo trůní někde nahoře a nad vším "panuje". Skrze svého syna Ježíše sám vstoupil do utrpení tohoto světa. Trpí s námi všemi v našem utrpení...Samozřejmě mě neustále napadá také námitka, že je vše pouhá projekce a iluze. Za tyto námitky jsem vděčen. Varují mě totiž, abych do Boha unáhleně nepromítal své infantilní touhy po domovu a emočním přístřeší, po ochraně a lásce, abych si z Boha nedělal náhražku mateřské a otcovské lásky. Bůh totiž není pouze tím, u koho nalézám domov, u koho se cítím v bezpečí a vítaný. Bůh je také tím, koho neznáme, je tajemstvím, které nepochopíme. Bůh je pro mne pravdou, která mne vždy znovu konfrontuje s mou vlastní pravdou. Když se potkávám s Bohem, setkávám se vždy také se sebou samým a se svou vlastní pravdou, která někdy není moc příjemná. Cítím, že kdybych Boha odmítl, odmítl bych také odpovědnost za své vlastní bytí a svalil bych na druhé lidi svou odpovědnost za tento svět...
Anselm Grün

Propochybovat se...V době mých středoškolských studií byl  v Československu státním náboženstvím ateismus...Nakonec jsem se propochyboval ke křesťanské víře, ale byla to dost dlouhá a spletitá cesta. Klasické katechismové "důkazy Boží existence" mi na této  cestě příliš nepomohly, žádný z nich mi nepřipadal dostatečně přesvědčivý. Jednoho dne mne napadlo, že sama existence ateismu a ateistů může člověka vést k myšlence na Boha a nakonec i na sám práh víry.

...

Jako pro mnohé hledající v mé generaci, bylo i pro mne klepání na bránu "zakázaného města", světa náboženství, doprovázeno nejprve zájmem o buddhismus a orientální duchovní cesty. Cesta k nalezení pokladu pod prahem vlastního domu často předpokládá nejdříve cestu do dálky.

Po okouzlení buddhismem jsem však objevil v rozsáhle otcově knihovně knihy G. K. Chestertona, zvláště jeho Ortodoxii. Jeho knihy mi pomohly pochopit, že šťastným koncem cest do atraktivních dálek je překvapivý objev domova. Chesterton - a pak další angličtí autoři, Graham Greene, Dorothy L. Sayersová a C. S. Lewis, později k nim přibylo dílo kardinála Johna Henryho Newmana a poezie Gerarda Manley Hopkinse - mně umožnili objevit křesťanství jako náboženství paradoxu a katedrálu katolické dogmatiky jako pokladnici, v níž je stále co objevovat. Dogma křesťanství přestalo být pro mne strašákem, přestal jsem dogma považovat za symbol strnulosti a překážku svobodného myšlení. Začal jsem je vnímat jako plod dramatického vývoje a duchovních zápasů, výlety do dějin dogmatu a studium vývoje křesťanství jsem prožíval jako fascinující intelektuální dobrodružství. 

Zpětně vidím, že setkání právě s anglickým katolicismem bylo velmi šťastné, anglický menšinový katolicismus byl prost onoho triumfalismu rakousko-uherského katolictví, který dřívějším generacím Čechů znechutil církev a náboženství. U Chestertona, stále překvapujícího objevitele nových významů "ohromných maličkostí" všedního dne, břitkého polemika a ironického kritika zdánlivě samozřejmých názorů a předsudků moderní doby, jsem oceňoval také jeho humor. Smysl pro humor jsem vždy pokládal za neklamný projev duchovního zdraví a zdravé spirituality.

O prázdninách jsem se začetl do Bible. Četl jsem ji špatně, jako každý, komu zůstalo utajeno, že Bible je knihovna, nikoliv kniha, kterou člověk má číst od začátku do konce jako román, a pochopitelně jsem se ztratil někde uprostřed knihy Leviticus. Ale listoval jsem dál a zamiloval jsem si příběhy krále Davida i jemu připisované žalmy. Během těch prázdnin jsem si vyhradil den na cestu k jednomu - tenkrát opuštěnému a polorozbořenému - poutnímu kostelu v Sudetech, řekl jsem si, že tam učiním konečné rozhodnutí, že tam si odpovím na otázku, zda opravdu věřím v Boha.

Nedostalo se mi tenkrát žádného zjevení ani dramatického osvícení, ale pomodlil jsem se tam Otčenáš a na otázku jsem tiše řekl "ano, věřím".

Tímto nalezením víry však mé hledání, přemýšlení a pochybování ani v nejmenším neustalo.
Musel jsem dlouho hledat dostatečně stabilní loď víry, aby mne uvezla i s celým nákladem mých kritických otázek a pochybností. Časem jsem takovou loď našel a na její palubě se má víra a mé pochybnosti postupně spřátelily. Zdá se mi, že tyto části mé mysli a srdce tehdy spolu uzavřely jistou smlouvu o spolupráci a že stálý dialog, který spolu vedou, je očividně baví.

Církev byla komunistickým režimem totálně vytěsněna z veřejného prostoru, v Československu ještě mnohem drastičtěji, než v okolních zemích. Tudíž několik generací mohlo žít tak, že se s církvemi, s jejich skutečným životem, prakticky nikdy nesetkaly.

České země byly už v době mezi oběma světovými válkami značně sekularizované, a to jak v důsledku složitých náboženských dějin, tak zejména vlivem radikální větve nacionalismu 19. století - z jeho odporu proti klerikalismu habsburské říše. Zřejmě proto se stratégům stalinismu zdály být Čechy nejvhodnějším terénem pro experiment totálního odnáboženštění , pro vybudování "Města bez Boha".

Osobní zrání ve víře, individuální putování krajinou víry někdy připomíná cestu hustým lesem nebo labyrintem, nicméně je to vnitřně strukturovaný svět. Pokud dojde v životě víry k otřesům a krizím, je důležité, nakolik je osobní těžiště víry blízké či vzdálené od skutečného středu křesťanství, osobního vztahu s Kristem. Je-li člověk na okraji, drží-li se toho, co je v křesťanství druhotné, bývá takový otřes dramatičtější. Avšak trpělivost, statečnost a vytrvalost, nebo alespoň důvěra a odevzdanost, může ho naopak krize posunout směrem ke středu, smýkne jím jako mocná vlna z mělčiny na hloubku.

Jistě, církev je pro víru velmi důležitá, vkládá naši osobní víru jako kamínek do mozaiky, poskytuje kontext, chrání před jednostrannostmi a nebezpečím diletantismu "náboženských soukromníků", nabízí pevný základ, na němž je možné stavět, příběhy, na něž je možné navázat, schůdné cesty, po nichž kráčíme bezpečněji a rychleji k cíli. Nicméně církev je most, po němž je třeba jít, ale není sama cílem.

To, co známe a zakoušíme, je ostatně vždy jen určitý drobný výsek z celé skutečnosti církve, rozestřené na široké ploše planety a dějin. Když se ta podoba církve, k níž jsme se upnuli a v níž jsme se zabydleli, z nějakého důvodu otřásá, anebo když se z nějakého důvodu otřásá náš vztah k ní, může se i naše víra ocitnout v riskantní situaci. Znám řadu lidí, jejichž víra byla natolik zraněna bolestnými zkušenostmi z církevního prostředí, že se z takového úrazu nevzpamatovala.

Poznal jsem vedle řady laiků také mnoho kněží, které traumatické zážitky a zklamání v církvi přivedly buď k rozchodu s církví, anebo do stavu trvalé zatrpklosti. Naštěstí se mi tehdy, v první polovině devadesátých let, podařilo vyhnout oběma těmto nešťastným vyústěním krize. Lék, kterého se mi dostalo, mne nejen osvobodil od bolesti, kterou jsem cítil, nýbrž posunul mou víru i její reflexi, mé teologické myšlení, hlouběji a blíže ke středu křesťanství - velikonočnímu příběhu.

Sáhl jsem po textech karmelitánské mystiky, zejména svatého Jana od Kříže, a později jsem pro sebe objevil duchovní cestu svaté Terezie z Lisieux. Spisy svatého Jana, včetně komentářů Edithy Steinové, jsem znal už dříve pro samizdatové časopisy během komunistického režimu. Ale teprve zážitky, které se mne hlouběji dotkly, mi otevřely daleko hlubší pochopení nauky o temné noci, kdy jen žízeň po světle je naším průvodcem, kdy se dosavadní jistoty hroutí a ocitají ve slepé uličce, kdy odumírají mnohé náboženské iluze a zůstává "nahá víra".

Pochopil jsem, že jádrem křesťanství je velikonoční zvěst o kříži a vzkříšení, smrti a zmrtvýchvstání...
Člověk se musí dotknout dna, Ježíšova výkřiku opuštění na kříži, aby se mohl vydat na cestu k paprskům velikonočního rána.

Když jsem četl o Terezii z Lisieux, že svoji zkušenost temnoty a opuštění Bohem vyložila tak, že ji Bůh posadil ke stolu nevěřících, a že tento stav přijala jako způsob své láskyplné solidarity s těmi, kdo nemají světlo víry, otevřelo se mi tím zcela nové pochopení pro ateisty a nový vztah k nim.

"Pravda noci" jistě může člověka příliš fascinovat a stáhnout do melancholie a rezignace. Ovšem na druhé straně nevidět stíny, bolesti a temné záhady světa a lidské existence, banalizovat tajemství zla a utrpení, to znamená uváznout na mělčině laciného optimismu...
Mám-li být skutečně učedníkem Krista, nemohu si zacpávat uši před bolestným výkřikem Ježíše na kříži. Od víry neočekávám jen odpovědi, ale také odvahu setrvat v otevřeném prostoru otázky, v temném oblaku tajemství.

Ten, který o sobě řekl "Já jsem pravda", také dodal "jsem cesta a život". Pravda víry není statická a nepohnutelná jako mrtvý kámen, je to cesta, je dynamická jako život sám.

Tomáš Halík

...

Tajemství na dně mé duše, které nelze vyjádři slovy, mne spojuje s nevýslovným tajemstvím v jádru každé duše, také duše ateistovy. Uvnitř tohoto nevýslovného tajemství se cítím spojen se všemi lidmi, i s nevěřícími. Cítím totiž skrze ně, jak úzká je hranice mezi vírou a nevírou, mezi zkušeností a nezkušeností...
Všichni lidé tuší, že tento vnitřní prostor klidu existuje. Stoičtí filozofové jej nazývali "autos". Rozuměli tím slovem vnitřní svatyni člověka...Křesťanští mystikové takové místo popisují pomocí obrazů vnitřní cely (jako např. Kateřina Sienská), dna duše (Johannes Tauler), jiskřičky ducha (Mistr Eckhart)...Jde o prostor, v němž ve mně bydlí Bůh. Ale i Bůh, jenž ve mně takto přebývá, pro mne zůstává nepochopitelným tajemstvím, které je ve mně a současně se vzpírá, aby bylo uchopeno rozumem a mnohdy také zkušeností.

I les může být posvátným místem, kam smíme vstoupit pouze s mlčenlivou úctou. Mnoho lidí, kteří chodí do přírody, má ještě cit pro posvátnost krajiny. Umlkají, když stanou na krásném místě. Dotýká se jich nádhera krajiny - síla a posvátno, které z nich vycházejí.

Víra znamená, že stojím na pevném základě, že Bůh je pro mne pevnou půdou pod nohama, pevnou jako skála. Toto vědomí mě zbavuje potřeby být u všech oblíbený, hledat pro sebe pomoc v uznání druhých lidí.

Anselm Grün
...

Jedna žena mi vyprávěla o zvláštním zážitku v noci po narození svého prvního dítěte. Z celého srdce tehdy pocítila touhu za dar nového života poděkovat. Ale komu: manželovi, primáři kliniky nebo "matce Přírodě"? Její vděčnost, rozklenutá do nepojmenované dálky, byla její první modlitbou - a velmi živě na ni vzpomínala při své konverzi o řadu let později a při svém křtu. 

Tomáš Halík
...

Pokud nemáte dost - ukázku z živého rozhovoru na konci knihy najdete tady.

Svět bez Boha: Ateismus jako druh náboženské zkušenosti (s A. Grünem). NLN 2017 - ISBN 978-80-7422-524-6