čtvrtek 4. června 2015

...odcházení


 Z tohoto světa. 
Nemyslíme na něj. Vytěsňujeme ho ze svých životů.
Žijeme tak, jako bychom nikdy zemřít neměli.
Smrt jsme odsunuli do nemocnic, za plenty.
Hlavně nebýt s umírajícími.
Jenže...Podle mě tím ztrácíme vlastní přirozenost.
Každý má na tomto světě svůj počátek.
A stejně tak i konec.

Mám skvělého manžela a tu nejlepší tchýni.
Starali se o tatínka do poslední chvíle.
Byl doma dokud to jen šlo.
I když nás už spíše nepoznával, než poznával...
Byl doma. Mezi svými.
Skřítci za ním rádi chodili. Vždycky na ně alespoň trochu reagoval.
Malá Skřítková mu hupkala po posteli.
Velký Skřítek se ptal...

A ptali se oba i včera, když děda zemřel.

Je to těžké. Vždycky.
I když věřím.
Přesto člověk denně pochybuje. Bolí to.
Uklidňují mě slova moudrých, že pochybnost je ve víře přirozená, potřebná...

Teprve když se napijete z řeky ticha, začnete vskutku zpívat.
A teprve když dosáhnete vrcholu hory, začnete stoupat.
A teprve, když si země vyžádá vaše údy, začnete opravdu tančit.
Chálil Džibrán/Prorok


Prohlížíme se Skřítky knížku Anička a Anna.
Od Cesty domů.

Anna a Anička: o životě na začátku a na konci. 2. vydání.
V Praze: Cesta domů, 2015. ISBN 978-80-905809-8-5.

Co jiného znamená zemřít, než stát nahý ve větru a rozplynout se ve slunci?
A co jiného znamená přestat dýchat, než osvobodit dech od neklidných vln,
aby mohl stoupat a mohutnět a nezatížen hledat Boha?

V hloubi vašich nadějí a tužeb dřímá tiché vědomí o onom životě.
A jako semínka snící pod sněhem sní vaše duše o jaru.
Důvěřujte snům, neboť v nich je skryta brána do věčnosti.
Váš strach ze smrti je pouhým chvěním pastýře,
když předstoupí před krále, který na něho vloží ruku jako poctu.
Co se pastýř pod tím chvěním neraduje, že ho král poznamená? 

My poutníci, provždy vyhledávající co nejsmělejší cesty, 
nikdy nezačínáme den tam, kde jsme skončili ten minulý.
A úsvit nás nikdy nezastihne tam, kde nás opustil západ slunce.
Cestujeme, zatímco země spí.
Jsme semínka trvalky
a se zralým a plným srdcem nás přebírá vítr a rozsévá...
Chálil Džibrán/Prorok


13 komentářů:

  1. Upřímnou soustrast .. :(
    .. doporučuju Fulghuma .. vždycky o odcházení psal tak, že se člověk usmíval a nemyslel na to špatné, to mi vždycky hodně pomohlo, když mne potkávala jednu dobu tahle rána jedna za druhou během pár měsíců.

    OdpovědětVymazat
  2. Upřímnou soustrast a zároveň velké díky za tento přípěvek! Věci, které se mi ještě před chvílí zdály nepřehledné a složité se touto perspektivou staví do úplně jiného světla. Text Aničky a Anny mě vehnal slzy do očí.

    OdpovědětVymazat
  3. Úprimnú sústrasť a s odovzdanosťou do Božieho milosrdenstva !
    Chcela by som spomenúť nášho osvojeného syna, ako cez strach zo smrti, tak malý, našiel vieru...
    Vtedy, keď k nám prišiel, 4 ročný, mal smrteľnú úzkosť, bál sa smrti, že umrie....vedela som , že niečo prežil, buď ho nechceli, už v prenatali..., mal za sebou, veľmi ťažké prvá mesiaca života, aj s chorobami...a potom ústav...
    Začala som sa pri ňom večer nahlas modliť a Pán mi vnukal, čo mu mám povedať...počas modlitby, keď sa mi znovu priznal, že sa bojí, že zomrie, som mu jednoducho povedala, že s Ježišom Kristom, ak s ním bude žiť, bude ako On,....nezomrie...Potom sme sa modlili ustavične :-), ráno zasväcoval deň, srdce...cez deň, keď som pri jeho ťažkostiach nemohla ďalej, breviár,..keď mal v kúte rozmýšľať...modlil sa svoje obľúbené Litánie k Duchu Sv. , ale podľa seba :-)...Je vnímavý na Božie slovo...a to ho zachránilo, zachraňuje, aj nás, v živote s ním...hoci autista, má charizmu posluhovania, po adoráciach...ide sa vyučiť za sanitára výchovného, asistenčného typu...a má svoje spoločenstvo...zatiaľ jediná komunita vo svete, ktorá ho prijíma a môže v nej nacvičovať aj sociálne zručnosti...
    Nám najväčšie jeho zranenie-že mu išlo o život, že jeho život bol odmietnutý...pomohlo, stalo sa zdrojom Života, uveril v Boha...

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Martinko,
    přijmi upřímnou soustrast. Cítím s tebou, vím, jak to bolí.
    Zítra to bude přesně rok, co v plné síle náhle odešel můj táta.
    Martina

    OdpovědětVymazat
  5. "Je to těžké. Vždycky." ...cítím to stejně.
    Přeju, ať se tento čas smutku promění v Pokoj...
    Věřím, že vše, čím projdeme, má smysl, který nám někdy zůstává skryt a odhalí se později...

    OdpovědětVymazat
  6. Martinko, upřímnou soustrast...
    přála bych si být se svými blízkými, když budou odcházet... aby nebyli sami před tou cestou...
    Jarka

    OdpovědětVymazat
  7. Marti, upřímnou soustrast! Přeji vám všem pokoj a sílu.... A děkuji za sdílení.

    OdpovědětVymazat
  8. Soucítím s Tebou, před dvěma lety jsme se takhle doma rozloučili s mou milovanou babičkou. Ať v té ztrátě najdete pokoj... držte se.

    OdpovědětVymazat
  9. Upřímnou soustrast...a děkuji...Katka

    OdpovědětVymazat
  10. Vám všem moc děkujeme za podporu...
    Moc si toho vážím.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, Ovka...
    práve minulý víkend sme navštívili na cintoríne moju babičku Annu. Mala výročie. Spomínala som sa všetko, čo som sa od nej naučila, zažila, čím ma obohatila (hoci som to často vtedy ani nevedela oceniť...). Chýba mi, možno teraz po rokoch ešte viac, ako vtedy keď odišla "domov". Ale doprajem jej to. Verím, že aj vy.
    Myslím na vás v modlitbách.

    OdpovědětVymazat
  12. Marti, upřímnou soustrast.
    Konce jsou smutné a odcházení těžké. Patří to ale k životu a musíme se s tím naučit žít. A oni jsou s námi dál, v našich vzpomínkách. Přejeme dostatek sil k překonání smutku.

    OdpovědětVymazat