...Neumělcům života

 

I já se Tě ptám, Bože, jak v evangeliu:

Za koho mě lidé pokládají?

A když se to všechno - názory lidí, které ani neznám -

s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám:

Bože, a za koho mě pokládáš Ty?

 V pátek poštou dorazila. Nová kniha od Marka Váchy.

Neumělcům života.

Včera jsem dočetla. Zasáhla mě hodně. Hodně do hloubky.

Rozvířila spodní vody. Hluboko v duši.

Nepřestávat se ptát. Nepřestávat hledat. Nepřestávat.

Chci zhasnout ve svém domě, zhasnout okna a zamknout dveře, a pak se tiše, po špičkách a nenápadně dostat zadním vchodem ven. Nechat doma své názory, a aniž by si ostatní povšimli mé nepřítomnosti, nechat diskutéry, ať se usilovně přou, a vyjít na procházku po vesmíru, nadýchnout se naplno večerního vzduchu...

Věřím, že loď Země přece jenom někam pluje, věřím, že jsme jen - nebo jen - kousky hlíny vytančené ze země, věřím, že jsme prostoupeni tím, co bychom mohli nazvat myšlenka, oceán,  teplo, prostor, láska, hřejivá pokrývka vzduchu, duch nebo dech, vítr lehce tančící nad vodami, který drobným víem z prachu země uhnětl i Tebe. Věřím, že vítr, dech či duch mohu oslovit Ty, Otče, Abba. A že kdysi dávno nebe políbilo zemi a myšlenka se stala tělem a slovo oblečeno do hlíny přebývalo mezi námi, neboť tak Bůh miloval světě, že Slovo se stalo tělem. To je moje náboženství.

Někdy to takto přijde v přírodě: radostné třeštění, že květiny jsou, z nebe a hvězd a z ranního slunce, z ladných a melodických přesunů kusů hmoty po obloze, kterou jsou nebeské vlaky ptáků, z planety a z toho, jak je to zde zařízeno. z teček rorýsů kdesi velmi vysoko v stmívajícím večeru, radost z Boha, bláznivá pirueta radost, že jsem. Až jednou budu v nebi, chci Pánu Bohu poděkovat zejména za mraky, neboť to, že se voda vytáhne nahoru do vzduchu, přesune na jiné místo a pak zase nechá spadnout, mi přijde jako obzvláště vydařený nápad, se vší tou krásou, co letní kumuly malují po obloze. Milovat mraky znamená pochopit, proč je Bůh musel stvořit. Vesmír nic nenutí být krásným, ale on je. Jestli není Bůh, proč by měl být?

Strašná křivda se děje Bohu, Slovu, které v průběhu staletí bylo kontaminováno tolika našimi projekcemi, naplněnému tolika křivými obsahy. Bůh, jako zlý stařec, který ze všeho nejspíš chce, aby byl uctíván, a jinak se urazí. Bůh, jako někdo svéhlavý, který kdybych přišel blíž, b mě dozajista a určitě povolal k něčemu, co nechci, kterého je lépe si držet na distanc, sice v každoenní modlitbě a účasti na mši svaté, ale dál ne, v modlitbě sice pravidelně ale krátké a přesně ohraničené, žádné velké přiblížení a mystiku ať provozují mniši v klášterech...

Jakmile si Bůh člověka přitáhne blíž k sobě, katastrofa je na spadnutí, myslíme. Copak jste nečetli Dějiny duše a nevíte, že Terezie umírala bolestivě tři měsíce na tuberkulózu a že jí bylo dvacet čtyři let? Copak jsme my všichni katolíci neviděli ten film, jak byl Jan od kříže vězněn a ponižován vlastními spolubratry v Toledu? Kdo je blízko Bohu, nedopadne moc dobře, a že bych se zrovna já musel umrtvovat a trpět za svět, to úplně nemusím...

 A tak raději nečteme mystiky, protože si myslíme, že to je moc vysoká a vznešená literatura, vhodná tak leda pro mnichy. Jenomže Terezie a Jan od Kříže není mystická literatura, jsou to učebnice či přesněji cestopisy, nic víc. Nejsme pozváni k pohodlné chůzi na turistické cestě se značkami. Jsme pozváni k free solo, k výstupu zdánlivě mimo naše možnosti.

Cesta, kterou neprojdeme my, nikdy nevznikne a pokud rezignujeme, svatost našeho života zůstane prázdná, nevyužitá.

Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost. Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. Čas, který mám do smrti je svěřený majetek, možnost...

Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mě. Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec.

Co když chce Bůh především, abych už konečně sám udělal alespň jedno rozhodnutí, které bude moje vlastní, co když je nejvnitřnější Boží vůlí, abych se naučil rozhodovat sám, modelovat sochu i vlastní život, tvořit rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost?

Je to tak, že když žijeme ve svých hmotných tělech na hmotné Zemi, potkávají nás zemětřesení geologického i duchovního původu, nemoci, vztahové záležitosti a podobně, jsou krize manželství, krize řeholního života i krize vztahů. Není třeba zdůrazňovat nutnost vůle, rozhodnutí se pro jednu ženu jako nerozhodnutí se pro ty další, rozhodnutí se pro výchovu dětí jako rozhodnutí se pro vstávání v noci a noční výjezdy na pohotovost při dětských nemocech, rozhodnutí se pro Boha rovná se pronásledování pro víru. Není třeba zdůrazňovat, že životní situace napínají naši vůli občas k nevydržení, že cesta vzhůru je úzká a strmá a že život zde na Zemi není jednoduchý.

Věřím, že nejcennější z darů, které máme, je čas, jako možnost, jako sochařská hlína, kterou mohu nechat na zemi a neudělat nic nebo z ní udělat skvělou sochu.

Jsem pozván k prvovýstupu, k cestě, po které nikdy nikdo přede mnou neprošel a o které se valstně ani dopředu neví, kam vede a zda je v lidských možnostech. Svatí jsou cennou inspirací. Inspirací, ne vzorem ke kopírování. Svatí zde nejsou od toho, aby byli napodobováni, abychom šli v jejich šlépějích, ale abychom byli povzbuzeni, že na cestě vzhůru nejsme sami,

 že jejich karabiny zvoní na skalách vedle. 

Jediný opravdový strach, co smím mít, je ten, že nedostostojím svému lidství, úkolu a velikosti, ke které jsme pozváni bez výjimky všichni. Že se nechám ďáblem přesvědčit o své malosti a o tom, že pozvání být svatým je jen pro některé, významné, omilostněné duše, ale ne pro mě, a taky že cesta je tak závratně strmá, že je třeba zvážit své síly a nepouštět se předem ztracených bitev, že bych byl pro smích a stejně neuspěl. A že by to bylo hodně nepohodlné. Boží je naopak to, že žádná bitva není předem ztracená, žádné peřeje nejsou nesjízdné, žádná skála není nevylezitelná a že jsme pozváni k tomu, abychom to dokázali. 

Marek Vácha/Neumělcům života/Cesta, 2014

Asi málokdo z Vás dočetl až sem. Jenže já prostě musela. A mohla bych pokračovat dál.
Podtrhala jsem si skoro celou knížku. Hodně se mnou zatočila.