...svátečně u nás

Poděkovat svíčkou jsme byli.
S vděčností.
Za listopad 1989. 


 Babička upekla sváteční husu.

Malá Skřítková se na ni týden těšila.
Když ji uviděla, tak zvolala:

 (všichni vegetariáni promiňte prosím, ale my jsme prostě masoví:)

"Ať žije husa!" (myslela to jako radostný skandovací pokřik).

Ta husa byla! A s Plzní!

...je to možný?

Albertov, 17. listopad 1989

Národní třída, 17. listopad 1989

 

Co znamená pro dneší studenty 17. listopad?

Po reportáži ČT 128 hodin jsem dost v šoku.

Upozorňuju, že se jedná o vysokoškoláky...

Podívejte se sami - tady.

To ani jeden nevzpomněl na listopadové události roku 1939?

O listopadu 1989 ani nemluvě. Podle některých byl upálen Jan Palach.

Asi milí studenti zapomněli, že se jedná o Světový den studentů.

Je to smutný...

...na druhý pohled

Člověk je život, který si uvědomuje sám sebe...

Erich Fromm 

 Zdroj fotografie: http://www.tvnoe.cz/porad/na-druhy-pohled-0
 

P. Marek O. Vácha s P. Karlem Satoriou. V novém diskuzním pořadu.
Navazují na loňský úspěšný pořad Jde o život,
kdy jim ispirací byla společná kniha Život je sacra zajímavej.

Na druhý pohled

Podnětné, inspirující.
Pojmy náboženské objasňující.
Vlastní víru niterně popisující. 
O odvaze mluvit.
O víře, ale i o pochybnostech.


Narodil jsem se na tuto planetu, kde jsou motýli a stromy.
Když jsem byl chlapec, tak mi to nepřišlo obdivuhodný.
A teďka, jak člověk stráne, tak najednou si řekne: to není normální.
Najednou každým dnem, jak se blížím ke stáří, tak se víc a víc divím
a nemám na to vysvětlení...
Člověk má žít na doteku údivu či úžasu, jakého příběhu jsem součastí.
M. O. Vácha

V trapistickém klášteře jsem najednou ucítil, co je to odvaha k víře.
Člověk nedělá nic jiného, než se modlí. A tam jsem pocítil ten děsivý risk,
jestli to tak je...("Jestli se mýlím, vrátíš mi život?" Otec Jeroným)
M. O. Vácha

K Božímu doteku se dostávám tak, že se zamýšlím nad svou vlastní vírou...
K. Satoria

Rozum přátelé, to je Boží dar. Používejte rozum stále.
A vše racionálně promýšlejte...
C. S. Lewis   

  
Tv Noe uvdádí pořad takto:
V cyklu Na druhý pohled se budou věnovat náboženským pojmům a obratům, které v katolické církvi často a rádi používáme, ale jejichž smysl nemusí být vždy jasný.Např. „Milovat Boha“, "Odevzdej to" nebo „Boží vůle“ - jak takové pojmy vnímat v praxi každodenního života? Marek Vácha s Karlem Satoriou se budou snažit pro diváka otevřít prostor pro jeho vlastní duchovní práci. Naznačí směr, jak se daným pojmem zabývat, jak s ním zacházet a co nám může do života přinést. Cílem pořadu je přispět ke srozumitelnosti církve. Věřící lidé by měli být schopni hovořit a přemýšlet o víře jasně a srozumitelně – a to nejen s nevěřícími, ale vlastně možná především se sebou samými.

Jsem moc ráda, že TV Noe má nové internetové stránky a archiv.
Dá se zde najít plno zajímavých dokumentů a pořadů. Ale vždycky mi dělalo problém je v původním archivu dohledat nebo ani v archivu nebyly.
A teď - juchů. 

Na druhý pohled, díl I. tady. 
Na druhý pohled, díl II. tady.

...sprovodit ze světa

Zdroj fotografie: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/ct-mrtvolu-sprovodte-ze-sveta/

Nový dokument ČT o P. Toufarovi.

 Mrtvolu sprovoďte ze světa 

17. listopadu 2015 v 21.05 hodin na ČT 2.

Dokument zachycuje pátrání a exhumaci ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara, 
terého umučila státní bezpečnost v 50. letech minulého století. 

"Dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa přináší téměř detektivní příběh zachycující hledání ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara a jejich následnou exhumaci.  Josefa Toufara umučila státní bezpečnost v padesátých letech minulého století. Tělo nepohodlného, ovšem lidmi milovaného a uznávaného kněze, se komunisté chtěli zbavit, aby nebyla možná identifikace místa, kde je pohřbený. Dokument nabízí exkluzivní materiál z okamžiků exhumace, následného genetického a antropologického výzkumu ostatků a jejich pohřbení v Číhošti na Českomoravské vysočině".

  tisková mluvčí České televize TS Brno Hana Orošová

 „Měl jsem možnost být přítomen některým klíčovým okamžikům odkrývání pravdy o osudu umučeného faráře Josefa Toufara a musím říct, že se jednalo o chvíle emocionálně nesmírně silné a důležité. Doufám, že se nám je takto podaří zprostředkovat i televizním divákům.“

 kreativní producent ČT Patrick Diviš.

„Hlavní osu snímku tvoří poslední hodiny života číhošťského faráře a příběh jeho mrtvého, zmučeného těla uloženého pod cizím jménem v šachtě číslo 16 hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Příběh se sice stal před pětašedesáti lety, ale naléhavě promlouvá do naší současnosti a velice plasticky svědčí o totalitních politických praktikách.“ 
Miloš Doležal

V dokumentu hovoří pamětníci, přímí iniciátoři a účastníci exhumace i Toufarova rodina. Silně promlouvá i syrovost míst, ďáblického hřbitova, bývalého státního sanatoria v Praze v Legerově ulici či patologického ústavu na Albertově.  „Zpětně viděno vnímám jako malý zázrak už to, že k objevení a vyzvednutí ostatků Josefa Toufara vůbec došlo,“ zamýšlí se dokumentarista Roman Vávra a vysvětluje: „Vše se opíralo o svědectví několika osob, které už většinou nežijí a o ofocenou dvoustranu pohřební knihy uloženou v archivech StB, kterou po 21. srpnu 1968 nechala nejspíš sama StB zlikvidovat“. Ve filmu jsou použity i dosud neznámé fotografie a filmové záběry.

 „Přestože se komunistický aparát a jeho aktéři  snažili Toufarovo umlácené tělo zlikvidovat ze světa a číhošťského faráře i po smrti zneužít a pomluvit, nepodařilo se jim to.
 Z minulosti se prostě nelze vyvázat a i po mnoha desítkách let lze částečně napravit některé křivdy, v tomto případě vrátit zavražděnému a potupenému člověku důstojnost,“ Miloš Doležal.  

Ostatky Josefa Toufara se podařilo vyzvednout a identifikovat na podzim 2014. Téměř přesně 25 let po svatořečení blahoslavené Anežky České, která byla farářovou oblíbenou světicí. 
„Případ faráře Toufara je šokující ve své brutální syrovosti v kombinaci s těžko vysvětlitelnými jevy, které nás přesahují,“ uzavírá režisér snímku Vávra.

 (Z Tiskové zprávy ČT TS Brno; reprofoto: ČT)

Více o P. Toufarovi tady.

Oficiální stránky joseftoufar.cz 

...fofr jablečný II.

Na přání vkládám:). Nový fofr jablečný. 
Protože ten první je dost oblíbený.

Tenhle je taky rychlý. A dobrý.

200 g bílého jogurtu

1 vejce

100 g cukru kurpice

100 ml oleje

půl prášku do pečiva (já dávám z vinného kamene)

200 g polohrubé mouky

dvě lžíce jablečné mouky (tu jsem vynechala)

šťáva a kůra z citronu

 Forma velká - asi 28 cm

Drobenka:

40 g cukru

50 g polohrubé mouky

lžička skořice

Umícháme dohladka těsto z jogurtu, jednoho vejce, z cukru, oleje a mouky.

Velkou formu vyložíme peč. papírem nebo vymastíme máslem a vysypeme hrubou moukou.

Těsto rozetřeme do formy. Posypeme strouhanými jablky smíchanými se lžíci citronové kůry.

(Já ještě do jablek přidávám citronovou šťávu).

 K jablkům přidám spařené hrozinky (nebo namočené v rumu).

Nakonec nasypeme drobenku.

Pečeme asi 40 min. na 180 stupňů.

Fofrupečený po dnešním obědě, před odchodem do Sokola.

Protože páteční kafíčko bez dortíku, to u nás nejde. 

 Recept je podle Evy ze Svatojánu.

Druhý díl kuchařky byl hned vyprodaný. Ježíšek čeká na dotisk:).

...indiáni!!

Drží se ho (nebo on jich) už dva roky.

Divím se, že nás tak nějak zatím minuli všichni ti "něco-meni". 

Ale Vinetů přede všemi vede.

Navíc má skvělou parťačku. Říká si "Čučana".

Liščí obleček roste s velkým. Malá má od léta taky svůj.

Jsou v denním provozu. Každý den stavíme týpíčka.

Kreslíme totemy. Vážeme opasky.

Lišáci to jsou mazaní!

Dnes si Velký Skřítek Vinetů celý den pobrukuje

Indiáni ve mně sou...

(Čelenka dost pokřivená, ale byl to jeden z prvních šicích počinů před lety:)

...z neděle

Tak krásně bylo. Konečně, po delší době venku.

Nejdřív nemocný Skřítek. Pak já.

A zase se ven nepodíváme, začíná malá Skřítková.

PS - Jindřiško, zdravím:).

...Václav Vacek

Dvě knihy od Václava Vacka.
Od milé Barunky, manželky mého bratránka.
Václav Vacek je před pár lety oddával.
Pamatuju si, že mě tenkrát jeho promluva moc zaujala.
To jsem ještě nevěděla, že píše. A jak dobře píše.

Měl jsem štěstí na lidi.
V anketě Dobrá kniha KT vyhrála v roce 2014 první místo.
Je to kniha dialogů mezi Josefem Beránkem a Václavem Vackem.
O současném stavu v církvi. O jeho dětství. O rodičích.
O studiu v litoměřickém semináři, o donašečctví mezi bohoslovci.
O vojenské službě. O těžkostech doby totalitní.
 Církev někdy kritizuje, ale s láskou. Často se opírá o autoritu Písma.

Václav Vacek je kněz s vlastním názorem. Kněz hledající pravdu v Evangeliu.
Kněz radující se ze života. A ze svobody.
  Působí ve farnosti Letohrad tady.

Církev je nemocná. Nedrží se pečlivě Ježíšových slov, řadu jeho přikázání nedodržuje.
 A pak trpí tím, že neexistuje prostor k rozhovoru mezi biskupy, kněžími a věřícími. 
Když se v rodině nepovídá, když rodiče odmítají rozhovor, je to vážný příznak nemoci. 
Proto jsem fascinován papežem Františkem, který k rozhovoru, k otevřenosti nabádá.


Svoboda je půvabná v tom, že mohu říci, co si myslím. 
Nemusím v sobě dusit, co mě trápí, co se mi zdá nespravedlivé. 
Mohu se naopak s tebou podělit o to, co mne zaměstnává, a budu rád, když mne opravíš,
 když mi sdělíš svůj názor a já si budu moci poopravit svůj náhled. 
Protože jsem pečlivý, záleží mi na co nejlepším poznání. A to těžko objevím sám. 
Dům pozorovaný z jednoho místa má nejvýš dvě stěny, dokud ho neobejdeš dokola
 a nejsi pozván dovnitř, vidíš pouze jedny dveře a tři okna...
Svoboda brání manipulaci, násilí, vytváří prostor pro život: Nemusím, ale mohu.
 Svoboda neznamená, že můžu říkat, cokoli, a už vůbec ne, že si můžu dělat, co chci. 
Ne, svoboda vyžaduje řád a kázeň a odpovědnost.

Recenze knihy od Daniela Kvasničky v Hospodářských novinách tu.
Ukázka z knihy tu.

 VACEK, Václav a Josef BERÁNEK (ed.). Měl jsem štěstí na lidi. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2014, 276 s. ISBN 978-80-7429-393-1.

Pozvání k Večeři Páně.

Kniha, která podrobně řeší jedno z nejdůležitějších témat.
Poslední Večeři Páně a její odkaz pro nás.

 Živě, srozumitelně.
S mnoha příklady, přirovnáními.
S odkazy na Písmo svaté.

Musím říct, že mě Pozvání k Večři Páně zaujalo.
Donutilo se zamýšlet nad podstatným.
I když mám ráda i latinskou liturgii
a  myslím si, že by byla škoda o mše sloužené v latině úplně přijít.
Tahle knížka si mě získala.
Stejně jako P. Václav Vacek.


V čase pronásledování za minulého režimu se Večeře Páně slavila často v nenormálních podmínkách. Ve vězení byly úplně krajní poměry. Ale i mimo vězení byl kněz vázán ze strany státu na státní souhlas k duchovenské činnosti v určitém místě (už v sousední farnosti nemohl bez povolení státu sloužit). Pokud mu souhlas stát neudělil nebo odebral, byla jakákoliv kněžská činnost trestná a považována za "maření státního dozoru nad církvemi", s postihem pro kněze i účastníky.
Bohoslužby se tedy často slavily tajně. I bez obvyklých krásných ornátů, honosného nádobí, pochopitelně bez hudby a zpěvu. Tím víc jsme si ale uvědomovali hloubku a sílu Ježíšova přátelství a podstatu jeho Svaté večeře. Nechceme na tuto zkušenost zapomenout.

Pro nás křesťany je Ježíš struhující osobností. Od něj víme - nově ve srovnání se Starým zákonem - jak mnoho se Bůh zajímá o každého člověka. Každého se ptá? "Jak se máš? Jsi rád na světě? Líbí se Ti život? Co potřebuješ? Víš, že jsem tu i já? ...

Všímám-li si, že měm á někdo rád, roste moje chuť do života,
narůstá mi vědomí vlastní ceny. Mohu mít ve větší míře rád sám sebe.
A čím více mám takto rád sám sebe (to nemá nic společného se sobectvím),
tím víc mohu mít správně rád jiné.

Ježíš říká: "Já jsem cesta" (J 14,6)
Cesta se nabízí, nic nevnucuje, neporoučí, zve.

Než jsme se narodili, nikdo se nás neptal, zda o život stojíme.
Dostali jsme život darem jako nabídku a možnost.
Ale Bůh nás zve navíc ke zvláštnímu přátelství.
Přátelství je ovšem věcí volby. Přátelství nám Bůh nevnucuje.
O těch, kteří odpoví na Boží přátelství svým přátelstvím platí podivuhodná slova:
"Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi." (srov. J 1,9-14)

"Jako člověk potřebuje k pozemskému životě ´jídlo, tak pro věčný život potřebuje jinou ´potravu´.
´Já jsem chléb života´" (J 6, 35)
Ježíš používá při vyučování výstižné obrazy a přirovnání z našeho života. Neřekl: "Jsem vaše rodinné stříbro." Boží péče je spíše podobná chlebu na rodinném stolu, který voní, chutná, vyživuje,
vytváří společenství a nikdy se nepřejí. Drahý kov svým leskem svádí, pokouší se ovládat.
Chléb je "mírumilovný". Nevnucuje se. Chléb je jiný.


 VACEK, Václav. Pozvání k Večeři Páně. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2008, 205 s. Teologie (Vyšehrad). ISBN 978-80-7021-919-5.

P. Václav Vacek také spolupracuje s architektem Davidem Vávrou v Křesťanském magazínu ČT.
Rozhovor Davida Vávry a Václava Vacka s Markem Váchou tady. 

Rozhovry s P. Václavem Vackem v Dotecích víry na ČR tady.