Pod Triglav, Slovinsko část II.

Důvod, proč mě (nás dva) to táhne do kopců už jsem psala tady.

A znovu a znovu. Několikrát. Často se tu opakuju.

 V kopcích se ztrácím a zároveň nalézám.
Dobíjím. Nabírám do zásob.
V myšlenkách se pak do nich vracím po celý rok.

...

Julské Alpy, to byla sázka na jistotu. Před pěti lety jen my dva, stejná místa.

Teď jsem neměla velká očekávání, že se Skřítkama zvládneme vylézt hodně vysoko.

Podle předpovědí jsme čekali horko, ale ne takové, jaké opravdu bylo.

Ve stínu lesem se šlo ještě dobře. Čím víc stromstva ubývalo, tím horší to ovšem bylo.

Jenže my dva se dostávali do rauše teprve když končil les! Tak ještě jednu zatáčku...a ještě jednu...

Oba jsme toužili na suť. Z lesa ven. Do ticha hor.

Vnímat posvátno. 

 No, jenže Ti Skřítci:). Museli jsme se vrátit.
Kvůli příšernému horku. Sil by bylo dost.

I tak jsme ale zvládli vylézt docela dost vysoko.
Sluníčko dalo zabrat.

Ale cesta nás dobila. Neskutečně.

Jen bych chtěla výš!

:)

Anička na Laško pivo: "Pijete kozy?"

Ptali jste se na trasy, spaní...
Pořád ještě cestujeme.

Ale brzy se pokusím dopsat a doplnit.